sobota 25. února 2012

4. únor: Nepálský sabat


Hlavním bodem tohoto dne měla být návštěva jedné z místních církví. Ten den byla sice sobota, ale církve zde mají hlavní bohoslužby právě v tento den. Předesílám, že většina místních křesťanů nejsou adventisté. Důvod, proč se bohoslužby konají zrovna v tento den je celkem prozaický – nevím, zda se nechali inspirovat židovstvím, ale ve stejný den mají totiž náboženské slavnosti i hinduisté…
Budova místního kostelíka vypadal zdálky z dálky spíše jako… kravín a vstup do svatostánku připomínal návštěvu mešity, protože jsme si museli všichni zout boty a podobnost tím nekončila, protože v sále nebyly židle a sedělo se na koberci.
Rozhodně tím ale nemíním vinit místní křesťany ze sklonů k synkretismu – nic totiž není vzdálenějšího pravdě. Jedná se pouze o pár specifik místních křesťanů, resp. jedné její komunity. A aby těch zvláštností nebylo málo, tak při večeři Páně údajně používají místo vína pomerančový džus – nemusí proto řešit problémy popsané v 11. kapitole první epištoly Korintským.
Bohoslužba měla charismatický charakter a pro našince byla pro svou procítěnost, délku (trvala více než 2 hodiny) a mluvení v jazycích na konci zajímavým zážitkem, přestože jsme v jejím průběhu nerozuměli ničemu jinému než slovům „halelujah“ a „amen.“
Ve druhé části dne jsme poctili návštěvou místní Tyrannus Hall – měl mnohem skromnější zařízení než v Česku, ale přece jenom útulnější než v kasárnách. A vůbec zde hoši ne o moc mladší než my tráví v TH mnohem více času nebo abych byl ještě přesnější – téměř všechen svůj čas, nejsou-li zrovna ve škole. Vyprávění o tom, že u nás v Česku trávíme velkou část (ne-li většinu) týdne doma pro ně bylo jak ze vzdálené galaxie. Řada z nich totiž pochází ze zapadlých oblastí Nepálu a cesta domů jim proto trvá i několik dní a domů se nezavítají častěji než jednou za rok.
Tak jsme pěkně pobesedovali a vyměnili si zkušenosti, jak to chodí u nás a u nich a večer se odebrali zpět na hotel, dalšího dne nás totiž čekala dlouhá cesta do druhého největšího města Nepálu a výchozího místa všech trekkerů mířících k Annapurně – Pokhary.

pátek 24. února 2012

3. únor: Dlouhá cesta orientem

Druhou únorovou noc jsme kromě jakžtakž demokratického Turecka přeletěli celkem tři země, jejichž politický vývoj snad nemohl být odlišnější
1.  byla islámskou teokracií (Írán)
2.pokusem udělat z teokracie demokracii  (Afghánistán)
3.autokracií, pro kterou by demokracie nejspíše znamenala královskou cestu k teokracii (Pákistán)
    ……abychom ve čtyři hodiny místního času stanuli na půdě „největší demokracie světa“ – Indie. Druhá nejlidnatější země světa mě překvapila gigantičností, moderností a útulností svého letiště a také závalem formulářů, které jsem musel za celý svůj pobyt na letišti Indíry Gandhiové vyplnit. A v neposlední řadě i četností vojenských hlídek ve vybledlých zelených mundúrech s nabitými (?) samopaly. Po zkušenostech s takovým množstvím kontrol jsem si s sebou raději bral pas a kopii letenky i na toaletu.
    Za celou dobu čekání na letadlo do Kathmandu jsme z letištní budovy paty nevytáhli – v okolí letiště stejně nebylo nic zajímavého, ale zatímco Istanbul nás přivítala svým pohledem na zasněžené palmy, tak indická metropole svým smogem a nepříjemným vzduchem, který byl cítit i v klimatizované letištní hale.
    Osmihodinový rozdíl mezi příletem do Dilli a odletem do Kathmandu využila většina naší skupiny ke chvíli spánku či bloumání po letišti. O zábavu se nám postarali až během odbavování – rigorózně vyhlížející, ale korektní vstupní úředníky nahradili při dalším odbavování oni zmínění vojáci, kteří vypadali na to, že nosíme heroin po kapsách. Kontrola sice trvala o něco déle než všechny předešlé, ale mé obavy, že se mi začnou hrabat v tašce, se nenaplnily. Sprej na boty i opalovací krém přežily i tentokrát. Celkem se mi ulevilo, že jsem měl svůj první minipobyt v největší demokracii světa za sebou a mohl nasednout na další let – tentokrát s indickou nízkonákladovou společností Jet Airways.
    Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi Turkish Airlines a Jet Airways? Propastný – podobný jako je mezi vlaky RegioJet a Českých drah.
    Ten, kdo tvrdil, že není náhoda, když Kafkův román Zámek vznikl v Česku, asi nikdy nebyl v Nepálu. Pokud mě tolik překvapovala indická byrokracie, setkání s ní bylo pouhou rozcvičkou před jednáním s tou nepálskou, kde nešlo jen o vyplňování lejster, ale samotného vyřízení vstupního víza.
    Nakonec nás ale všechny postupně pustili z letištní haly, připomínající třípatrový vesnický kulturák postavený za dob normalizace na čerstvý vzduch. Napadlo mě, že letiště uplatňuje podobnou politiku zaměstnanosti jako u nás za komunismu – vytváří pracovní místa jenom pro místa, aby bylo zaměstnaných více lidí, přestože někteří zde nedělali prakticky nic. Prací jednoho z nich bylo např. pouze sbírat ústřižky od letenek.
    Už od prvních chvil strávených v nepálské metropoli mi bylo jasné, že rozhodně neplní ideál hlavního města coby výkladní skříně země. Snad mi Brňáci prominou ten příměr, ale ty lépe udržované ulice mě připomínaly moravskou metropoli. Mam pro ně ale i dobrou zprávu – když jsme se ubytovali v našem dočasném útočišti (hotelu Clarion), během kratší procházky zapadlejšími ulicemi jsem měl možnost být svědkem daleko strašnějších výjevů.
    Připadal jsem si tehdy trochu jako na výletě do Evropy 17. století – protloukali jsme se špinavými uličkami s neudržovaným povrchem plnými odpadků. Jen díky rýmě jsem příliš necítil všudypřítomný zápach. 21. století zde kromě spletitých pavučin elektrického vedení připomínaly mj.i všudypřítomné motorky, jejichž řidiči mají ve zvyku neustále troubit a také plakáty se srpem a kladivem, jimiž toto chudé město doslova přetékalo.
    Překvapivě zde ale nebylo příliš nebezpečno – neslyšel jsem nikdy o tom, že by po městě řádili kapsáři a ani v chudinských čtvrtích lidé nevypadali příliš na to, že by nás měli za chodící peněženky.

    2. únor: Pouť začíná

    Má dlouhá cesta pod střechu světa začala ve skutečnosti o den dříve – Česko v té době sužovaly ukrutné mrazy, vydal jsem se proto už večer před odletem do Prahy , kde jsem přes noc nalezl azyl v místním TH s noclehem v útulné Stevově kanceláři.
    Druhý den na letišti se začala postupně scházet česká část výpravy a měl jsem konečně možnost poznat posledního mně jejího neznámého člena Kubu Šimmera spolu s jeho rodinným doprovodem. Následovalo pár hodin čekání, které zpestřila příhoda na odbavování zavazadel, při níž se paní od Turkish Airlines pochválila Steva za jeho dobrou češtinu, načež se stejného komplimentu domáhal i Mojmír, ukazuje svůj slovenský pas.
    Pár chvil po první letištní kontrole mě v letištní trafice praštil do očí titulek z MF Dnes hlásající konec plzeňských práv, což byla pro mě na dva týdny poslední zpráva o dění v Česku.  Během jedné z kontrol příručních zavazadel zabavili Mojmírovi deodorant – měl totiž víc než 100 ml. To já měl větší štěstí, do své brašny jsem si narval i sprej na boty (125ml) a opalovací krém(100ml), ale naštěstí na nic nepřišli. :-) 
    Asi ne nadarmo mají Turkish Airlines pověst nejlepších aerolinek v Evropě, i když pár vad na kráse by se najít dalo – při nástupu do letadla se rozdávaly noviny a pro mě už nebyla na výběr periodika v pro mě srozumitelné řeči – turečtina mezi ně žel nepatří a preferuju hutnější čtení než bulvár coby leporelo pro dospělé. Naštěstí mi pak Steve v letadle zapůjčil International Herald Tribune, za což mu patří díky.
    Pár lidí naštvalo i zpoždění, už jsme mysleli, že neodletíme. Jakýsi děda, co měl naplánováno v Turecku strávit dva dny, nadával zmíněné společnosti do „debilů.“ Vzlétli jsme asi o dvě hodiny později a zpoždění mně ani zas tak nevadilo, protože nám výrazně zkrátilo čekání v Istanbulu.
    Můj první pohled na Istanbul v celém životě byl se zasněženými palmami na pobřeží – bylo zde nezvyklých -1 stupňů. Na Atatürkově letišti jsme si v první chvíli připadali trochu jako o pár stovek kilometrů jižněji v labyrintu v Knossu, vše jsme ale naštěstí včas našli a je tak tak se k nám stihli přifařit dva naši maďarští souputníci Patrik a Barnabas.
    Čekala nás daleká cesta na východ. V letadle jsem si zjistil následující údaje o počasí:
                                             Istanbul a Řím  -1° C
                                             Praha -17° C
                                             Oslo 4° C
    Kdo chtěl tehdy v Evropě za teplejším počasím, bylo pro něho výhodnější zvolit sever Evropy než Středomoří.

    Pár slov na úvod

    Mílí čtenáři,
    ocitáte se na stránkách blogu, který hodlám věnovat své dvoutýdenní nepálské anabázi.  Zamýšlím ho tak trochu jako protipól svého hlavního blogu. Stoupal-li některým z vás při čtení některých mých dosavadních článků tlak do závratných výšin, tak věřte tomu, že články splnily svůj účel, protože cílem většiny z nich bylo nabídnout jiný pohled na kontroverzní témata a nepočítám s tím, že většina bude poslušně přikyvovat. Na mém nepálském blogu se však něčeho takového příliš obávat nemusíte – sporných bodů bude pomálu, ale pár ostřejších komentářů si přesto neodpustím. 
    Nejprve se sluší vysvětlit, jak jsem k výletu přišel. Celá cesta byla akcí křesťanského chlapeckého studentského společenství s děsivým názvem Tyrannus Hall (TH), jehož jsem mj. součástí. Proč má organizace takový název a mnohem více o ní, se dozvíte zde – podrobnějším vysvětlováním toho, co je TH se zde nehodlám příliš zabývat. Udělali to už za mě lépe jiní.
    Účelem cesty bylo jednak poznat život Tyrannus Hallů v Kathmandu a Dilli, ale zdaleka nejdůležitější částí byl trekking.
    Postavy, na které narazíte během celého vyprávění (kromě mě):
    Mojmír – šéf olomouckého TH a můj pan domácí v jedné osobě
    Steve – má pod hlavičkou TH po celém světě
    Kuba – zástupce pražského TH
    Patrik – z budapešťského TH
    Barnanbas („Babas“) – ze stejného TH, zvláštní znamení: má rumunský pas :-)
    Ashish – náš průvodce vypůjčený z TH
    Subiq – totéž, co předchozí člen výpravy
    Všechny uvedené postavy jsou reálně existující a případná podobnost se skutečností rozhodně není náhodná :)
    Tolik tedy vysvětlení a postupně budou následovat články z jednotlivých dní naší výpravy.