3. únor: Dlouhá cesta orientem

Druhou únorovou noc jsme kromě jakžtakž demokratického Turecka přeletěli celkem tři země, jejichž politický vývoj snad nemohl být odlišnější
1.  byla islámskou teokracií (Írán)
2.pokusem udělat z teokracie demokracii  (Afghánistán)
3.autokracií, pro kterou by demokracie nejspíše znamenala královskou cestu k teokracii (Pákistán)

……abychom ve čtyři hodiny místního času stanuli na půdě „největší demokracie světa“ – Indie. Druhá nejlidnatější země světa mě překvapila gigantičností, moderností a útulností svého letiště a také závalem formulářů, které jsem musel za celý svůj pobyt na letišti Indíry Gandhiové vyplnit. A v neposlední řadě i četností vojenských hlídek ve vybledlých zelených mundúrech s nabitými (?) samopaly. Po zkušenostech s takovým množstvím kontrol jsem si s sebou raději bral pas a kopii letenky i na toaletu.

Za celou dobu čekání na letadlo do Kathmandu jsme z letištní budovy paty nevytáhli – v okolí letiště stejně nebylo nic zajímavého, ale zatímco Istanbul nás přivítala svým pohledem na zasněžené palmy, tak indická metropole svým smogem a nepříjemným vzduchem, který byl cítit i v klimatizované letištní hale.

Osmihodinový rozdíl mezi příletem do Dilli a odletem do Kathmandu využila většina naší skupiny ke chvíli spánku či bloumání po letišti. O zábavu se nám postarali až během odbavování – rigorózně vyhlížející, ale korektní vstupní úředníky nahradili při dalším odbavování oni zmínění vojáci, kteří vypadali na to, že nosíme heroin po kapsách. Kontrola sice trvala o něco déle než všechny předešlé, ale mé obavy, že se mi začnou hrabat v tašce, se nenaplnily. Sprej na boty i opalovací krém přežily i tentokrát. Celkem se mi ulevilo, že jsem měl svůj první minipobyt v největší demokracii světa za sebou a mohl nasednout na další let – tentokrát s indickou nízkonákladovou společností Jet Airways.

Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi Turkish Airlines a Jet Airways? Propastný – podobný jako je mezi vlaky RegioJet a Českých drah.

Ten, kdo tvrdil, že není náhoda, když Kafkův román Zámek vznikl v Česku, asi nikdy nebyl v Nepálu. Pokud mě tolik překvapovala indická byrokracie, setkání s ní bylo pouhou rozcvičkou před jednáním s tou nepálskou, kde nešlo jen o vyplňování lejster, ale samotného vyřízení vstupního víza.

Nakonec nás ale všechny postupně pustili z letištní haly, připomínající třípatrový vesnický kulturák postavený za dob normalizace na čerstvý vzduch. Napadlo mě, že letiště uplatňuje podobnou politiku zaměstnanosti jako u nás za komunismu – vytváří pracovní místa jenom pro místa, aby bylo zaměstnaných více lidí, přestože někteří zde nedělali prakticky nic. Prací jednoho z nich bylo např. pouze sbírat ústřižky od letenek.

Už od prvních chvil strávených v nepálské metropoli mi bylo jasné, že rozhodně neplní ideál hlavního města coby výkladní skříně země. Snad mi Brňáci prominou ten příměr, ale ty lépe udržované ulice mě připomínaly moravskou metropoli. Mam pro ně ale i dobrou zprávu – když jsme se ubytovali v našem dočasném útočišti (hotelu Clarion), během kratší procházky zapadlejšími ulicemi jsem měl možnost být svědkem daleko strašnějších výjevů.

Připadal jsem si tehdy trochu jako na výletě do Evropy 17. století – protloukali jsme se špinavými uličkami s neudržovaným povrchem plnými odpadků. Jen díky rýmě jsem příliš necítil všudypřítomný zápach. 21. století zde kromě spletitých pavučin elektrického vedení připomínaly mj.i všudypřítomné motorky, jejichž řidiči mají ve zvyku neustále troubit a také plakáty se srpem a kladivem, jimiž toto chudé město doslova přetékalo.

Překvapivě zde ale nebylo příliš nebezpečno – neslyšel jsem nikdy o tom, že by po městě řádili kapsáři a ani v chudinských čtvrtích lidé nevypadali příliš na to, že by nás měli za chodící peněženky.