15-16. únor: „Spend Your Money. Life Is Short.“

Za svítání jsme si mohli spravit chuť po nepříliš příjemných zážitcích v Indii. Z letadla se nám naskytl nádherný pohled na severní Kavkaz. Po dvou týdnech jsme opět stanuli na evropské půdě. V Istanbulu se naše skupina smrskla do tří, protože nás opustili naši maďarští souputníci Patrik a Barnabas, kteří honem spěchali na letadlo do Budapešti. Zůstala jen česká část výpravy tj. já, Mojmír a Kuba. My už takové štěstí neměli, protože nám letělo další letadlo až příští ráno. Všechno zlé bývá k něčemu dobré, zvláště když Vám další letadlo z Istanbulu letí až další den a Turkish Airlines Vám zajistí nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v centru Istanbulu zdarma. V Turecku si možná začnete vážit toho, že máte český pas, protože nemusíte mít vízum. Mojmír se svým slovenským pasem by o tom mohl vyprávět….

Jeden z mých prapříbuzných, který procestoval celý svět, prý řekl, že Istanbul je nejkrásnější město světa. Nevím ale, co by o tomto městě prohlásil, kdyby ho viděl dnes. Asi každý, kdo má o Istanbulu romantickou představu coby bráně do orientu musí být nutně zklamán. Istanbul bych si dovedl představit prakticky kdekoli jinde v Evropě, pokud si samozřejmě odmyslím tu spoustu mešit, co tam jsou a dotěrné obchodníky, což jsou jediné dvě věci, které připomínají orient.

Ubytování jsme měli přímo v centru města, a když jsme se zde trochu zorientovali, zjistili jsme, že hlavní památky máme hned za rohem. A tak jsme si mohli odškrtnout, že jsme viděli Modrou mešitu ,chrám Hagia Sofia a procházku po nezasněženém, ale stále velmi chladném Istanbulu jsme zakončili návštěvou bazaru. Zdejší architektura celkem fádní – většinou holé krabice postavené ve 20. století a kromě mešit zde na žádné architektonické skvosty nenarazíte. Atmosféru orientu se snažili alespoň trochu navodit místní dotěrní obchodníci. Jeden z nich měl i celkem smysl pro humor a pokřikoval na nás „Spend your money. Life is short!“ Něco jsem nakonec ještě utratil, ale až další ráno před odletem na letištním duty free shopu.

Zpět do Prahy s námi letěl dvě řady před námi i náš expremiér Topolánek, celou dobu něco četl a měl v uších naražený sluchátka – snad nám právě jeho přítomnost měla připomenout návrat z dvoutýdenního snu do méně příjemné české (nejen politické) reality. Mimochodem – sprej na boty i opalovací krém, o nichž jsem vyprávěl na začátku vyprávění, přežily všechny kontroly a obojí mam dodnes doma. Po mém návratu se toho v ČR moc nezměnilo – za krutých mrazů jsem odlétal a za stejného počasí se vrátil zpátky do své vlasti, resp. svého rodného města. Tak skončilo mé dvoutýdenní putování, které mi dalo přinejmenším dvě věci – naučil jsem se pít slivovici a také získal pozitivnější vztah k fast foodům. Tímto se s Vámi loučím a snad zase někdy, pokud se ještě někdy podívám někde do daleka a dám průchod svým občasným grafomanským sklonům.

14. únor: „Incredible“ India

Den, kdy svět šílí z Valentýna, měla být završením celého našeho tripu návštěva Tadž Mahal v několik hodin vzdálené Agře. Na jedné straně jsme během cesty mohli obdivovat pokrok nové, moderní a sebevědomé Indie v podobě rychle rostoucích budov ze skla a betonu, a nově postavených několikaproudových dálnic.  Indie má však i svoji odvrácenou tvář – slumy plné špíny a s nimi neodmyslitelně spojená bída. Podmínky, ve kterých žili, svoji hrůzností někdy i předčily to, co jsem spatřil na periferii nepálské metropole.  Ta malá část oné „Incredible“ India, kterou mi bylo dopřáno vidět, byla neuvěřitelná právě pro množství svých kontrastů.

Pohled na místní továrny byl jako vystřižený z evropské reality průmyslových měst 19. století. Země nezačnou řešit problémy životního prostředí, dokud nedosáhnou určitého bodu blahobytu a bylo vidět, že Indie ho ještě zdaleka nedosáhla. Stalo se však něco, co nikoho z nás, kteří jsme už duchem byli obdovovat krásy Tadž Mahalu, nenapadlo ani v té nejbujnější fantazii – do cesty nám vlítla srna a srazila se s naším taxíkem. Všichni jsme vyvázli bez zranění, ale museli jsme čtyři hodiny čekat uprostřed jedné indické osady. Přestože je angličtina jedním z oficiálních jazyků Indie, znalost angličtiny byla u našeho řidiče velmi chabá. Asi si dovedete představit, že domluvit se s ním nebylo zrovna jednoduché. Co bylo horší, jeho šéf sice anglicky uměl dobře, nicméně domluva s ním nebyla o nic lepší.  Když už se konečně ráčili vypravit náhradní taxi, bylo nám oznámeno, že cestu do Agry už nestihneme a jakékoli odškodnění nepřipadalo v úvahu. Indie má ještě mnoho co dohánět, a to nejen ve vztahu ke svým zákazníkům.

Všichni jsme byli samozřejmě zklamaní a po večeři v YMCA jsme se vypravili na letiště. Před námi byly dlouhé hodiny čekání a k ránu se těsně před naším odletem rozdělily cesty Steva, který pokračoval na cestě dále na jih Indie a zbytku skupiny cestujícím směr Istanbul. Aby toho nebylo málo, tak Mojmírovi zabavili při odbavování nůž zakoupený v Nepálu, protože si ho omylem dal do příruční tašky. Byli jsme celkem rádi, že jsme „neuvěřitelnou Indii“ a „největší demokracii světa“ opustili.

13. únor: Jako v jiném světě

Dopoledne bylo jako dopoledne den předtím dělané přes kopírák. S Kubou jsme se opět vypravili na Thamel a opět se na nás začali sápat všelijací pochybní obchodníci nabízející levné zprostředkování treku. Další mi zase vnucoval jakéhosi dřevěného vyřezávaného slona a vůbec obchodníci začali  kroužit kolem mě, kdykoli jsem byť jen pohledem zavadil o výlohu jejich obchodu.  Nic jsem už ale nenakoupil, už nebylo moc co a Kuba také ne, a tak jsme se raději šli projít Thamelem. Dýchla na mě atmosféra z příběhů Jaroslava Foglara, protože temná zákoutí Thamelu mi nápadně připomínala Stínadla z Rychlých šípů.

Nebylo už ale moc času nazbyt. Naše poslední jídlo v Nepálu nepatřilo k těm tradičním nepálským: obědvali jsme v jednom fast foodu s hluchoněmou obsluhou a já si jako své poslední jídlo vybral chickenburger. Lepší rozloučení s nepálskou kuchyní jsme si představit nemohli.

Jak už jsem se letmo zmínil na začátku mých zápisků,  letiště v Kathmandu rozhodně nevyniká svojí moderností či velikostí. Pozoruhodný byl však počet bezpečnostních kontrol bezpečnostních rámů, jimiž jsme museli projít, než jsme se dostali do letadla. Celkem vtipmé bylo, že přinejmenším jeden z celních úředníků patrně ani neuměl anglicky a kromě toho vypadal na analfabeta. Teroristické útoky jsou tím posledním, čeho se Nepálci mohou obávat, pokud nepočítám možnou hrozbu pár šílených maoistů, ale ti jsou teď stejně v parlamentu a nemají patrně sebemenší zájem na jakémkoli rozdmýchání násilí. Navzdory chudému letištnímu vybavení jsme měli pocit, že neproklouzne ani myš.  Ještě na schodech do letadla nás čekala poslední kontrola, při níž se mi jedna usměvavá nepálská celnice chvíli hrabala v mé příruční tašce. Seděl jsem u křídla, takže se několikrát naskytl ten krásný pohled na to, jak se letadlo naklání a parkrát jsem se modlil, abychom vůbec přistáli. Nakonec jsme však vše přežili ve zdraví a hladce přistáli na letišti Indíry Gandhiové v Dilli.

Po čerstvé zkušenosti s Nepálem na nás Indie zapůsobila jako zjevení. Nově postavená osmiproudou dálnice, uklizené chodníky a to nemluvím o gigantické budově letiště. V Dilli jsme v YMCA hostelu našli kromě dočasného útočiště také ostrůvek Západu v moři orientu a mohli si trochu připadat jako doma. Celkem vtipně působila zavalitá postava hlídače, který zde byl spíše jen pro okrasu – měl sikhský turban, ale zároveň nosil uniformu s logem organizace YMCA. Patrně moje první setkání se synkretismem v oblékání.    

Večer byla na programu návštěva místního Tyrannus Hallu. Metro nás nadchlo nejen svojí moderností, ale také posedlostí bezpečností, jakou jsme zažili na letišti. Opět jsme se museli podrobit kontrole bezpečnostním rámem. Shodou okolností jsme se na letišti z televize dozvěděli, že ten den byl zrovna v Dilli spáchán útok na manželku izraelského diplomata.

Samotné setkání v Tyrannus Hallu bylo velmi milé. Překvapilo mě ale, že prakticky všichni kluci se zde rozhodli studovat humanitní obory. Co mě však ohromilo, byli hned tři kolegové z oboru v celém místním 16členném společenství. Když jsem se jednoho z nich ptal, co ho vedlo k rozhodnutí studovat zrovna politologii, odpověděl mi cosi ve smyslu, že chce pomáhat druhým lidem, což by mi sedělo spíše na obor sociální práce.

Mimochodem, čte-li tento článek někdo z mých (ex)kolegů z KPES, asi ho bude zajímat, zda i oni se musí mořit s autory jako Sartori či Duverger. Ačkoli se většinou nejednalo o žádné politologické elévy, všichni mi odpověděli, že o těchto pánech slyší poprvé. Lituju toho, že sem si v tu chvíli nevzpomněl ještě na jim snad mnohem bližšího Fareeda Zakariu. Všem bych moc přál, aby dokázali najít ve svém oboru patřičné uplatnění. Snad znají následující vtip, který jsem vyprávěl i jednomu z vedoucích místního Tyrannus Hallu:

Jaký je rozdíl mezi dostudovanými vysokoškoláky?
Absolvent přírodních věd se ptá: "Proč to funguje?"
Absolvent techniky: "Jak to funguje?"
Absolvent ekonomie: "Kolik to stojí?"
Absolvent humanitních a sociáněvědních oborů: "Chcete k tomu hranolky?"

12. únor: Korzo po Kathmandu

Předposlední den našeho pobytu v zemi pod střechou světa jsme strávili chozením po místních památkách. Naší první zastávkou se stala místní buddhistická stúpa. Před pokladnou se couralo pár malých kluků, co vypadali na kapsáře. Pro lidi, co zrovna nemusí vysokohorské výstupy, netouží po adrenalinových zážitcích a chtějí jen pořídit pár zajímavých fotek je to místo v Nepálu zaslíbené. Stúpa rozhodně patřila k těm fotogeničtějším místům v nepálské metropoli. Zážitek mi trochu pokazil jen jeden místní dotěrný klučina. Cosi po mě co loudil. A taky zpěv místních mnichů, který zněl jako vymývání mozků.

Daleko zajímavějším (a vůbec nejsilnějším) zážitkem za celý den však bylo naše druhé zastavení v hinduistickém chrámovém komplexu Pashupatinath. Nic pro útlocitnější povahy. Nejprve jsme procházeli řadou menších svatyní, vedle nichž vegetili místní guruové – prý zde měli mít v tu dobu nějaký sraz či co a dokonce i dotovaný místní vládou. I bez štědrého státu by guruové rozhodně hlady neumřeli – v pohodě dokážou vyžít z milodarů prostých hinduistických „oveček.“ Pokud se vám nechce pracovat a nevadí Vám skromnější způsob života, odjeďte do Indie či Nepálu a dejte se na dráhu gurua. Jedinou vaší povinností bude meditovat či aspoň meditaci předstírat a ještě si zato získáte úctu a respekt místních prostých lidí.

Skutečným „zlatým hřebem“ ale byl náš voyeuristický zážitek při sledování místních hinduistických pohřbů. Součástí chrámového komplexu vedle tzv. posvátné řeky (připomínající spíše stoku) bylo také místo pro spalování místních (a okolních) nebožtíků. Hinduisté totiž věří, že při vysypání popela do posvátné řeky bude ukončen jejich koloběh života (samsára) a dosáhnou tak stavu vysvobození zvaného mokša.

Ve zbytku odpoledne jsme zanechalu naší hry na paparrazi a věnovali se nakupování ve čtvrti zvané Thamel. V úzkých uličkách jsme sami či v menších skupinkách za neutuchajícího kvílení klaksonů motorek a aut šmejdili místními obchůdky a pátrali po něčem, čím bychom potěšili sebe či naše nejbližší.  K tomu se na nás občas zavěsili tací, co nám nabízeli zprostředkování treku v Annapurnském pohoří. Nevim, jak jejich přesvědčování zabralo na ostatní, ale u nás měli smůlu. Pár věcí jsem nakoupil, ale na rozdíl od některých dalších účastníků jsem nakupování nepojal jako „chasing prices,“ neb se mi příliš nechtělo dále zatěžovat svoji krosnu.   

11. únor: Ve víru velkoměsta….

Z „perly Nepálu“ jsme po silnici, kterou brázdily prevážně náklaďáky indické značky Tata putovali do Kathmandu. Neklamným ukazatelem blížící se metropole a také velikosti bídy bylo i rostoucí množství vlaječek a plakátů se srpem a kladivem. Po příjezdu jsem se vypravil s Mojmírem na procházku  po nejzapadlejších čtvrtích nepálské metropole, připomínajících výjevy ze sociálních románů z 19. století a zpestřením bylo občasné nahlédnutí do některého z místních chrámů.  Nějak se nám ale podařilo ztratit, ba co hůře začalo se stmívat. Kromě špíny, zápachu a nepořádku nám začaly být nepříjemné i místní dotěrné děti, které se za bílého dne jinak příliš neprojevovaly. Nakonec se nám však díky Bohu podařilo dostat se ve zdraví a bez jakékoli ztráty našeho majetku zpět do našeho na místní poměry luxusního hotýlku Clarion.  

10. únor: Zpátky do civilizace

Po velmi pozdním vstávání kolem osmé hodiny jsme se vypravili směr konečný bod našeho putování předhůřím Himalájí – Nayapul. Cesta netrvala příliš dlouho.  Parkrát nás vyrušili místní školáci, kteří si nás spletli s chodícími peněženkami. Těsně před polednem jsme po 2 kontrolách na Check-pointu po několika dnech opět spatřili cestu s pevným povrchem. Během oběda se v Nayapulu konečně Aschichovi konečně ozval  Subiq, který vedl druhou část výpravy a posléze se celá naše výprava dala opět dohromady.

Cesta taxíkem do Pokhary byla celkem napínavá, jako téměř všechny v Nepálu, zvláště když jsou některé úseky téměř neudržované a za celou dobu pobytu jsem zde téměř nenarazil na jedinou dopravní značku. Během cesty se jeden z maďarských souputníků Patrik zmínil o politické situaci v Maďarsku. Asi bych sice ve všem nesdílel jeho nadšení pro nynější maďarskou vládu, ale víceméně se mi potvrdilo to, co jsem si myslel už dlouho - řeči o „konci demokracie“ v Maďarsku nejsou ničím než projevem paranoie či neznalosti maďarských poměrů, případně obojího.

Večer jsme strávili v jedné z místních lepších restaurací, kde se vařila evropská jídla. Kuřecí řízek byl po týdnu s těstovinami celkem příjemnou změnou. Jen to spaní nám poté trochu kazila místní zlatá mládež, která zde pařila dlouho do noci.

9. únor: Sestup krajinou fantasy

Ráno se konečně vyjasnilo a nic už nemohlo bránit pokračování naší cesty směrem do Gandhruku. Navíc už s tím příjemným pocitem, že tu nejhorší etapa našeho treku je už za námi a na včerejší nejstrastiplnější úseky cesty už jsme vzpomínali jako na vzdálenou minulost. Jak řekl Cicero: „Příjemné je vzpomínat na nebezpečí, která již minula.“ Les, kterým jsme se už prodírali dolů, byl jako vystřižený z fantasy románů. Žádný ze stromů se však neproměnil v enta, na elfa jsme také v hlubokém lese nenarazili a ani ve skalách se neskrývali trpaslíci. Zato jsme potkali pár oslích karavan.  Oproti předešlým dnům byla naše malá pěšinka doslova královskou cestou.  Na oběd jsme se zastavili ve zmíněném Ghandruku, což bylo něco na způsob střediskové vesničky navíc s celkem vysokým výskytem západních turistů často v důchodovém věku. I to mj. svědčí o relativně nízké náročnosti této trasy. Ten den byla naši cílovou zastávkou malá osada Kimche ležící těsně pod Ghandrukem. Za sebou jsme měli sestup o více než 900 metrů nad mořem, ale i tak jsme se v našem cílovém bodě nacházeli výše než nejvyšší bod ČR, byť už jen velmi těsně o 36 metrů, stejné místo bylo v nejbližším okolí nejvyšším bodem, kam vedla silnice.

Toho večera jsem se opět mohl přesvědčit o tom, že globalizace už pronikla opravdu všude – chvíli se kolem rojila parta místních teenagerů a měli na mobilu nahlas puštěný hip-hop, konkrétně Fort Minor, pokud by někoho zajímal hudební vkus zdejší mládeže.