sobota 24. března 2012

13. únor: Jako v jiném světě

Dopoledne bylo jako dopoledne den předtím dělané přes kopírák. S Kubou jsme se opět vypravili na Thamel a opět se na nás začali sápat všelijací pochybní obchodníci nabízející levné zprostředkování treku. Další mi zase vnucoval jakéhosi dřevěného vyřezávaného slona a vůbec obchodníci začali  kroužit kolem mě, kdykoli jsem byť jen pohledem zavadil o výlohu jejich obchodu.  Nic jsem už ale nenakoupil, už nebylo moc co a Kuba také ne, a tak jsme se raději šli projít Thamelem. Dýchla na mě atmosféra z příběhů Jaroslava Foglara, protože temná zákoutí Thamelu mi nápadně připomínala Stínadla z Rychlých šípů.
Nebylo už ale moc času nazbyt. Naše poslední jídlo v Nepálu nepatřilo k těm tradičním nepálským: obědvali jsme v jednom fast foodu s hluchoněmou obsluhou a já si jako své poslední jídlo vybral chickenburger. Lepší rozloučení s nepálskou kuchyní jsme si představit nemohli.
Jak už jsem se letmo zmínil na začátku mých zápisků,  letiště v Kathmandu rozhodně nevyniká svojí moderností či velikostí. Pozoruhodný byl však počet bezpečnostních kontrol bezpečnostních rámů, jimiž jsme museli projít, než jsme se dostali do letadla. Celkem vtipmé bylo, že přinejmenším jeden z celních úředníků patrně ani neuměl anglicky a kromě toho vypadal na analfabeta. Teroristické útoky jsou tím posledním, čeho se Nepálci mohou obávat, pokud nepočítám možnou hrozbu pár šílených maoistů, ale ti jsou teď stejně v parlamentu a nemají patrně sebemenší zájem na jakémkoli rozdmýchání násilí. Navzdory chudému letištnímu vybavení jsme měli pocit, že neproklouzne ani myš.  Ještě na schodech do letadla nás čekala poslední kontrola, při níž se mi jedna usměvavá nepálská celnice chvíli hrabala v mé příruční tašce. Seděl jsem u křídla, takže se několikrát naskytl ten krásný pohled na to, jak se letadlo naklání a parkrát jsem se modlil, abychom vůbec přistáli. Nakonec jsme však vše přežili ve zdraví a hladce přistáli na letišti Indíry Gandhiové v Dilli.
Po čerstvé zkušenosti s Nepálem na nás Indie zapůsobila jako zjevení. Nově postavená osmiproudou dálnice, uklizené chodníky a to nemluvím o gigantické budově letiště. V Dilli jsme v YMCA hostelu našli kromě dočasného útočiště také ostrůvek Západu v moři orientu a mohli si trochu připadat jako doma. Celkem vtipně působila zavalitá postava hlídače, který zde byl spíše jen pro okrasu – měl sikhský turban, ale zároveň nosil uniformu s logem organizace YMCA. Patrně moje první setkání se synkretismem v oblékání.    
Večer byla na programu návštěva místního Tyrannus Hallu. Metro nás nadchlo nejen svojí moderností, ale také posedlostí bezpečností, jakou jsme zažili na letišti. Opět jsme se museli podrobit kontrole bezpečnostním rámem. Shodou okolností jsme se na letišti z televize dozvěděli, že ten den byl zrovna v Dilli spáchán útok na manželku izraelského diplomata.
Samotné setkání v Tyrannus Hallu bylo velmi milé. Překvapilo mě ale, že prakticky všichni kluci se zde rozhodli studovat humanitní obory. Co mě však ohromilo, byli hned tři kolegové z oboru v celém místním 16členném společenství. Když jsem se jednoho z nich ptal, co ho vedlo k rozhodnutí studovat zrovna politologii, odpověděl mi cosi ve smyslu, že chce pomáhat druhým lidem, což by mi sedělo spíše na obor sociální práce.
Mimochodem, čte-li tento článek někdo z mých (ex)kolegů z KPES, asi ho bude zajímat, zda i oni se musí mořit s autory jako Sartori či Duverger. Ačkoli se většinou nejednalo o žádné politologické elévy, všichni mi odpověděli, že o těchto pánech slyší poprvé. Lituju toho, že sem si v tu chvíli nevzpomněl ještě na jim snad mnohem bližšího Fareeda Zakariu. Všem bych moc přál, aby dokázali najít ve svém oboru patřičné uplatnění. Snad znají následující vtip, který jsem vyprávěl i jednomu z vedoucích místního Tyrannus Hallu:
Jaký je rozdíl mezi dostudovanými vysokoškoláky?
Absolvent přírodních věd se ptá: "Proč to funguje?"
Absolvent techniky: "Jak to funguje?"
Absolvent ekonomie: "Kolik to stojí?"
Absolvent humanitních a sociáněvědních oborů: "Chcete k tomu hranolky?"

Žádné komentáře:

Okomentovat