čtvrtek 8. března 2012

8. únor: Pouť temným údolím a rozpad „Společenstva“


Patrně nejnáročnější den za celou dobu pobytu se spustil strašlivý slejvák. Po počáteční slézání dolů jsme se zase drápali nahoru po kamenité cestě. Úplně na konci nás čekal nejhorší úsek – průchod zablácenou lesní cestou. Začal jsem chápat, co museli prožívat američtí vojáci ve Vietnamu. My jsme ale přesto byli oproti nim ve výhodě – nikdo na nás nelíčil žádné pasti, ani jsme se nemuseli obávat útoků Vietkongu. Jediný potenciální ozbrojený nepřítel – maoisté už složili zbraně a vyměnili je za pohodlná křesla v nepálském parlamentu. Našimi nepřáteli byly „jen“ déšť a zima.
když jsme se konečně celí promočení a prokřehlí vydrápali nahoru do vesničky Tadapani, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, protože déšť náhle začal přecházet ve sníh a před očima jsem viděl řadu zasněžených rododendronů.
V hotelu Grand View, kde celá naše výprava nalezla azyl, mě ale čekalo jedno velmi nepříjemné překvapení. Zjistil jsem totiž, že většina mých věcí byla promočená, tak jsem strávil celý odpoledne jejich sušením nad kamny. Odneslo to žel několik věcí vyrobených z papíru. Ty byly poškozeny nenávratně – cestovní pas ale naštěstí vyvázl bez úhony stejně jako alespoň jeden exemplář obou mých letenek.
Protože Stevovi nebylo úplně dobře, rozhodlo se o tom, že se naše výprava rozdělí na dvě části: Mojmír, Kuba a maďarský tandem pokračovali pod vedením Subiqa dále podle plánované trasy směrem na Poon Hill. Já se rozhodl zůstat se Stevem a Ashishem přes noc v hotelu, ale nelitovali sme. Zařízení dělalo čest svému jménu a nebudu lhát, když řeknu, že nejlepší snímky z celého pobytu pocházely právě z okolí budovy – co více si mohl člověk přát než pohled na nejvyšší vrcholky annapurnského pohoří.
Sušení našich hadrů zpestřovalo povídání s příjemným personálem hotelu a večer také s dvěma korejskými dobrodruhy. Jen trochu škoda, že se na pokojích netopilo, ale to bych už od hotýlku v zapadlé oblasti Nepálu čekal příliš…..

Žádné komentáře:

Okomentovat