15-16. únor: „Spend Your Money. Life Is Short.“

Za svítání jsme si mohli spravit chuť po nepříliš příjemných zážitcích v Indii. Z letadla se nám naskytl nádherný pohled na severní Kavkaz. Po dvou týdnech jsme opět stanuli na evropské půdě. V Istanbulu se naše skupina smrskla do tří, protože nás opustili naši maďarští souputníci Patrik a Barnabas, kteří honem spěchali na letadlo do Budapešti. Zůstala jen česká část výpravy tj. já, Mojmír a Kuba. My už takové štěstí neměli, protože nám letělo další letadlo až příští ráno. Všechno zlé bývá k něčemu dobré, zvláště když Vám další letadlo z Istanbulu letí až další den a Turkish Airlines Vám zajistí nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu v centru Istanbulu zdarma. V Turecku si možná začnete vážit toho, že máte český pas, protože nemusíte mít vízum. Mojmír se svým slovenským pasem by o tom mohl vyprávět….

Jeden z mých prapříbuzných, který procestoval celý svět, prý řekl, že Istanbul je nejkrásnější město světa. Nevím ale, co by o tomto městě prohlásil, kdyby ho viděl dnes. Asi každý, kdo má o Istanbulu romantickou představu coby bráně do orientu musí být nutně zklamán. Istanbul bych si dovedl představit prakticky kdekoli jinde v Evropě, pokud si samozřejmě odmyslím tu spoustu mešit, co tam jsou a dotěrné obchodníky, což jsou jediné dvě věci, které připomínají orient.

Ubytování jsme měli přímo v centru města, a když jsme se zde trochu zorientovali, zjistili jsme, že hlavní památky máme hned za rohem. A tak jsme si mohli odškrtnout, že jsme viděli Modrou mešitu ,chrám Hagia Sofia a procházku po nezasněženém, ale stále velmi chladném Istanbulu jsme zakončili návštěvou bazaru. Zdejší architektura celkem fádní – většinou holé krabice postavené ve 20. století a kromě mešit zde na žádné architektonické skvosty nenarazíte. Atmosféru orientu se snažili alespoň trochu navodit místní dotěrní obchodníci. Jeden z nich měl i celkem smysl pro humor a pokřikoval na nás „Spend your money. Life is short!“ Něco jsem nakonec ještě utratil, ale až další ráno před odletem na letištním duty free shopu.

Zpět do Prahy s námi letěl dvě řady před námi i náš expremiér Topolánek, celou dobu něco četl a měl v uších naražený sluchátka – snad nám právě jeho přítomnost měla připomenout návrat z dvoutýdenního snu do méně příjemné české (nejen politické) reality. Mimochodem – sprej na boty i opalovací krém, o nichž jsem vyprávěl na začátku vyprávění, přežily všechny kontroly a obojí mam dodnes doma. Po mém návratu se toho v ČR moc nezměnilo – za krutých mrazů jsem odlétal a za stejného počasí se vrátil zpátky do své vlasti, resp. svého rodného města. Tak skončilo mé dvoutýdenní putování, které mi dalo přinejmenším dvě věci – naučil jsem se pít slivovici a také získal pozitivnější vztah k fast foodům. Tímto se s Vámi loučím a snad zase někdy, pokud se ještě někdy podívám někde do daleka a dám průchod svým občasným grafomanským sklonům.