10. únor: Zpátky do civilizace

Po velmi pozdním vstávání kolem osmé hodiny jsme se vypravili směr konečný bod našeho putování předhůřím Himalájí – Nayapul. Cesta netrvala příliš dlouho.  Parkrát nás vyrušili místní školáci, kteří si nás spletli s chodícími peněženkami. Těsně před polednem jsme po 2 kontrolách na Check-pointu po několika dnech opět spatřili cestu s pevným povrchem. Během oběda se v Nayapulu konečně Aschichovi konečně ozval  Subiq, který vedl druhou část výpravy a posléze se celá naše výprava dala opět dohromady.

Cesta taxíkem do Pokhary byla celkem napínavá, jako téměř všechny v Nepálu, zvláště když jsou některé úseky téměř neudržované a za celou dobu pobytu jsem zde téměř nenarazil na jedinou dopravní značku. Během cesty se jeden z maďarských souputníků Patrik zmínil o politické situaci v Maďarsku. Asi bych sice ve všem nesdílel jeho nadšení pro nynější maďarskou vládu, ale víceméně se mi potvrdilo to, co jsem si myslel už dlouho - řeči o „konci demokracie“ v Maďarsku nejsou ničím než projevem paranoie či neznalosti maďarských poměrů, případně obojího.

Večer jsme strávili v jedné z místních lepších restaurací, kde se vařila evropská jídla. Kuřecí řízek byl po týdnu s těstovinami celkem příjemnou změnou. Jen to spaní nám poté trochu kazila místní zlatá mládež, která zde pařila dlouho do noci.

9. únor: Sestup krajinou fantasy

Ráno se konečně vyjasnilo a nic už nemohlo bránit pokračování naší cesty směrem do Gandhruku. Navíc už s tím příjemným pocitem, že tu nejhorší etapa našeho treku je už za námi a na včerejší nejstrastiplnější úseky cesty už jsme vzpomínali jako na vzdálenou minulost. Jak řekl Cicero: „Příjemné je vzpomínat na nebezpečí, která již minula.“ Les, kterým jsme se už prodírali dolů, byl jako vystřižený z fantasy románů. Žádný ze stromů se však neproměnil v enta, na elfa jsme také v hlubokém lese nenarazili a ani ve skalách se neskrývali trpaslíci. Zato jsme potkali pár oslích karavan.  Oproti předešlým dnům byla naše malá pěšinka doslova královskou cestou.  Na oběd jsme se zastavili ve zmíněném Ghandruku, což bylo něco na způsob střediskové vesničky navíc s celkem vysokým výskytem západních turistů často v důchodovém věku. I to mj. svědčí o relativně nízké náročnosti této trasy. Ten den byla naši cílovou zastávkou malá osada Kimche ležící těsně pod Ghandrukem. Za sebou jsme měli sestup o více než 900 metrů nad mořem, ale i tak jsme se v našem cílovém bodě nacházeli výše než nejvyšší bod ČR, byť už jen velmi těsně o 36 metrů, stejné místo bylo v nejbližším okolí nejvyšším bodem, kam vedla silnice.

Toho večera jsem se opět mohl přesvědčit o tom, že globalizace už pronikla opravdu všude – chvíli se kolem rojila parta místních teenagerů a měli na mobilu nahlas puštěný hip-hop, konkrétně Fort Minor, pokud by někoho zajímal hudební vkus zdejší mládeže.

8. únor: Pouť temným údolím a rozpad „Společenstva“

Patrně nejnáročnější den za celou dobu pobytu se spustil strašlivý slejvák. Po počáteční slézání dolů jsme se zase drápali nahoru po kamenité cestě. Úplně na konci nás čekal nejhorší úsek – průchod zablácenou lesní cestou. Začal jsem chápat, co museli prožívat američtí vojáci ve Vietnamu. My jsme ale přesto byli oproti nim ve výhodě – nikdo na nás nelíčil žádné pasti, ani jsme se nemuseli obávat útoků Vietkongu. Jediný potenciální ozbrojený nepřítel – maoisté už složili zbraně a vyměnili je za pohodlná křesla v nepálském parlamentu. Našimi nepřáteli byly „jen“ déšť a zima.

když jsme se konečně celí promočení a prokřehlí vydrápali nahoru do vesničky Tadapani, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, protože déšť náhle začal přecházet ve sníh a před očima jsem viděl řadu zasněžených rododendronů.

V hotelu Grand View, kde celá naše výprava nalezla azyl, mě ale čekalo jedno velmi nepříjemné překvapení. Zjistil jsem totiž, že většina mých věcí byla promočená, tak jsem strávil celý odpoledne jejich sušením nad kamny. Odneslo to žel několik věcí vyrobených z papíru. Ty byly poškozeny nenávratně – cestovní pas ale naštěstí vyvázl bez úhony stejně jako alespoň jeden exemplář obou mých letenek.

Protože Stevovi nebylo úplně dobře, rozhodlo se o tom, že se naše výprava rozdělí na dvě části: Mojmír, Kuba a maďarský tandem pokračovali pod vedením Subiqa dále podle plánované trasy směrem na Poon Hill. Já se rozhodl zůstat se Stevem a Ashishem přes noc v hotelu, ale nelitovali sme. Zařízení dělalo čest svému jménu a nebudu lhát, když řeknu, že nejlepší snímky z celého pobytu pocházely právě z okolí budovy – co více si mohl člověk přát než pohled na nejvyšší vrcholky annapurnského pohoří.

Sušení našich hadrů zpestřovalo povídání s příjemným personálem hotelu a večer také s dvěma korejskými dobrodruhy. Jen trochu škoda, že se na pokojích netopilo, ale to bych už od hotýlku v zapadlé oblasti Nepálu čekal příliš…..

7. únor: Stairway to Heaven?

Zpočátku se zdálo, že druhý den cesty se nebude svojí náročností nijak lišit od toho předešlého. Trasa byla sice místy náročnější, zato ale nabídla další várku míst přímo se nabízejících pro zdokumentování – asi nejkrásnějším z nich byly tzv. Hot Springs.

Po obědě však následoval jeden z nejobtížnějších úseků za celou dobu naší cesty – drápali jsme se několik stovek metrů. Z tohoto úseku nemam prakticky žádné fotky, což rozhodně nebylo dáno tím, že jsem nemyslel na nic jiného než na to, abych už vše měl co nejdříve za sebou. Prostě už nebylo co fotit. To nejhorší nás mělo čekat, ale všichni jsme věděli, že jsme přecenili naše síly…..  

6. únor: Trek začíná! ( a s ním "hra na zelenou")

Trek začal o něco později, než se plánovalo, protože se nestihly včas vyřídit naše „trekking permits“ – povolení ke vstupu do oblasti. Nakonec vše dobře dopadlo a z Pokhary nás taxikem vyvezli až do výchozího bodu – vesničky Dhampus. Už první část cesty nabízela řadu fotogenických míst zvedajících se velehor.

Celkovou podívanou bohužel kazilo poměrně hodně odpadků, na které jsme naráželi během cesty. Toho dne jsem např. dvakrát viděl pohozený obal od snickersky. Globalizace je nevyhnutelná a proniká i do nejzapadlejších koutů světa, k nimž annapurnská oblast bezesporu patří. Po celou cestu horami jsem snad neviděl obchod, kde by nebyly k dostání nápoje jako Coca-cola, Sprite a Mirinda, tyčinky Snickers, Mars nebo Bounty či lupínky Pringles.

Abych se vrátil k odpadkům: Většinu jich měli patrně na svědomí sami Nepálci, jak jsem se shodl s ostatními souputníky. Turisti mají ke zdejší téměř panenské přírodě daleko uctivější vztah. Teď řeknu něco, čím  nejspíše nepotěším některé zeleněji smýšlející: Velikost ekologického uvědomění stoupá s velikostí jeho ekologické stopy.

Ani v Kathmandu a dokonce ani v Pokhaře jsem neviděl jediný kontejner ani popelnici. Je parkrát jsem zahlédl popelářské auto, ale je mi záhadou, jakým způsobem sběr odpadků vlastně probíhá. V   první den treku jsem v jedné osadě málem zajásal, že s tříděním odpadků to v Nepálu ještě nemusí být úplně nejhorší. Jako na zjevení jsem tehdy koukal na tři koše s nápisy „pepar“, „can or bottle“ a „plastick.“ Nedokonalý anglický pravopis bych jim ještě odpustil, ale mé nadšení opadlo ve chvíli, kdy jsem v košíku na „pepar“ uviděl místo papírů několik pohozených slupek od pomerančů.

Po několikerém stoupání nahoru a dolů se moje krosna zlehčila o několik gramů – podaroval jsem pár místních dětí a jednu infantilní maminku bonbony. Naše putování jsme zakončili v Landrungu – potěšilo mě, že zařízení mělo na pokojích dokonce i sprchu a záchod! Jen teplá voda nešla úplně dobře, což mi nevadilo – v dalších dnech mě totiž čekalo přespávání v daleko spartánštějších podmínkách.

5. únor: Perla Nepálu

Město Pokhara, kam jsme se dostali po půldenním putování ušmudlaným autobusem, se absolutně vymykalo tomu, co jsem se o ní dočetl. Čekal jsem malé městečko kdesi na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc. Byl jsem připravený na to, že mně čeká pobyt v ještě větší díře než je Kathmandu.

Opak byl ale pravdou a už na předměstí jsem viděl několikapatrová stavení připomínající domečky pro panenky, cosi na způsob našich satelitních městeček. Tak čisté ulice a upravené budovy by se člověk v nepálské metropoli sotva dohledal. Nebylo divu, Pokhara je nejbohatším místem v celém Nepálu.

V Kathmandu jsem mohl zahlédnuté západní či chcete-li bílé turisty málem spočítat na prstech jedné ruky, zato v Pokhara se jimi coby výchozí bod trekkerů doslova hemžila. V Pokhaře už jsou na turisty mnohem více zvyklí, o čemž svědčí i zástup všelijakých pochybných podniků, který nás oblehl hned při výstupu z autobusu a otravoval nás svými nabídkami pokojů s hifi připojením, teplou sprchou a kdoví ještě čím.

Pokhara by byla mnohem důstojnější a výstavnější nepálskou metropolí než Kathmandu se svými zaprášenými uličkami, které nepoznaly dlažbu ani asfalt. Kdyby se rozšířilo místní letiště svojí velikostí a vybavením ne o mnoho větší než sportovní letiště, mohla by se stát jedním z nejnádhernějších hlavních měst na světě. Které hlavní město by dokázalo skloubit jezerní scenérii s výhledem na střechu světa? Plakát se srpem a kladivem jsem zde mimochodem neviděl ani jeden.